Glosy

+Joey De Francesco

 

 

ROZHOVOR PETRA MAREČKA S MARTINEM BRUNNEREM PRO MF DNES

5.8.2014

Dvacátý ročník. To už by stálo za oslavu….

To je pravda, jenom nevím  s kým bychom slavili, já to beru jako zlomové výročí, je to vhodná doba na změnu.

 Jaký tedy bude?

Rozsahem přímo úměrný financím po odchodu řady sponzorů k hokeji a fotbalu, to znamená, podobně jako tomu bylo v letech minulých. Pondělí až čtvrtek koncerty na dvou scénách, ve studiu divadla Drak od 19 hodin, tam budou komornější projekty českých muzikantů Epoque Quartet & Martin Brunner jr. Trio, Marek Novotný Quintet, Matěj Benko Trio, Ossian Roberts, Najponk, Tomáš Kaštan Baroš, Martin Šulc a ve Springfield klubu od 21 hodin  Jana Koubková s projektem Smrt standardismu, Lukáš Martinek s Private Earthquake, Vilém Spilka Quartet a vokální jednotka Skety. V pátek a v sobotu pokračují koncerty v Kongresovém centru Aldis. Zahraje Euroradio Jazz Orchestra a Karel Růžička + 9, závěrečný večer je složený z koncertů kapel Joseph Bowie & XL Target, sólového klavírního koncertu skvělého Bojana Z, hlavní hvězdou bude John Scofield Trio hrající v obsazení John Scofield kytara, Steve Swallow basa a Bill Stewart bicí. V tomto obsazení hraje Scofield  zřídka. Skvělá sestava.

Jaké trendy evropskému či světovému jazzu dnes vládnou?

Řekl bych, že je to stále stejné, jazz je živá muzika, která reflektuje nejrůznější vlivy, od tradice přes world music, klasiku až po elektroniku. V českých luzích vládne moc velký klid, i když mladých muzikantů je čím dál víc…

Proslýchá se, že už chceš skončit, že by 21. ročník měl nového pořadatele. Proč?

Dvacet let je dost i za vraždu.

 Pořád trvá nedorozumění ve výkladu jazz Goes To Town?  Tedy Jazz vchází do města, nebo kráčí městem?

Nejde o název ale o zaměření festivalu. Pořád slyším od Magistrátu stále dokola omílané - hospody, hospody, hospody, Václav Hudeček taky nehraje v hospodě, na soustředění při hraní i pro poslouchání je potřeba ticho a klid – tak při jednání 19.1.2012 s mj. panem Alešem Mokrenem, šéfem odboru kultury  a panem Jakubem Kroftou, šéfem kulturní komise, které bylo zase na tohle téma, a které podle mého názoru degraduju náročnou hudební disciplínu, jsem se rozhodl, že končím.    

Někdo chtěl jazzový jarmark v ulicích, ty si lpěl na vrcholných výkonech…….

To je přesně ono. A já už nemám chuť investovat svoji energii do masové zábavy, to je škoda času. I peněz, každou stage je potřeba ozvučit, tím se všechno zbytečně prodražuje. Deset různých míst, deset zvukařů. Hlavně posluchači mají poslouchat a ne přecházet a rušit. To je ostatně hradecká specialita, která nekulturně ruší jinak skvělou atmosféru hlavních koncertů v Aldisu.

Byl jsem v životě na celé  řadě festivalů, všude šlo jednoznačně o kvalitu, zajímavou nevšední dramaturgii, prestiž. Proto také do Hradce léta jezdila Česká televize z Brna, jezdí Český rozhlas, na festival přispívá Ministerstvo kultury.

Na co jsi z uplynulých ročníků nejvíc pyšný?

Určitě na to, že se podařilo vytvořit festival, který má mezi muzikanty, posluchači a odborníky výborné renomé, i když bez druhého „čtyřkapelového“ koncertu  ve velkém sále už to nemůže být nikdy ono. Jsem pyšný na zajímavou dramaturgii, která často mapovala bílá místa – zvala do Hradce bandy a lídry, které konkurenci nenapadlo pozvat. Nejvíc mě bavilo, když na festival jezdili pražští jazzoví fandové. Jezdili samozřejmě i z celé republiky a taky hodně z Polska. O to mi šlo, vytvořit prestižní kulturní akci, která propagovala dobré  jménem Hradce Králové nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí. Nikdy jsem nechtěl dělat průměrný festival jako lidovou zábavu.

 Které momenty z dějin festivalu bys vypíchl jako nejdůležitější?

Myslím , že jich nebylo málo, oba koncerty trumpetisty Lestera Bowieho, s Art Ensemble of Chicago a s Brass Fantasy, fantastický James Carter Electric Groove Band, Boby Previte´s Bump The Renaissance Band, Westbrook & Company, Dave Holland Big Band, vydařil se i  koncert Marcuse Millera, Stimmhorn, Al Koopera, Gianlugi Trovesiho -  duo i Ottetto, výborný byl Jack Bruce s bandem nebo Avishai Cohen Trio, Archie Shepp Quartet, World Saxophone Quartet. Báječná byla sólová performance bubeníka Terry Bozzia a Dave Holland´s Prism. Nebo sólově hrající pianisté - Abdullah Ibrahim, Misha Alperin, Mathew Bourne, důležitý byl také koncert Indigo Tria, ve kterém působí suverénně nejlepší světová flétnistka Nicole Mitchell, velká inovátorka techniky hry na flétnu. Spousta skvělých festivalových položek už se do výčtu ani nevejde.  

Je někdo, koho se Ti nikdy nepodařilo pozval, přitom jsi o něj tolik stál?

Ano, americký flétnista Jeremy Steig, je to můj flétnový vzor z dob, kdy jsem začínal. Podařilo se mi s ním spojit emaily, domluvit, že by ho v Hradci doprovázelo trio Emila Viklického. Navrhl jsem slušnou cenu, ale nakonec si to Jeremy rozmyslel, stěhoval se v té době se svou japonskou ženou do Japonska.  A letos jsem jednal o koncertu Ginger Baker Confusion, který vydal nové zajímavé album, ale nakonec jsem to z finančních důvodů odmítl. V té době už byly domluveny jiné festivalové položky. Škoda.

 A která ze světových hvězd tě nejvíc dopálila?

Za ta léta nejvíc Dave Holland, to byla ta slavná aféra s nesprávným, i když vlastně správným vibrafonem. Nedalo mi to a vloni jsem ho pozval do Hradce podruhé, samozřejmě s naprosto jiným skvělým projektem. Při první vhodné chvilce jsem mu incident připomenul. Říkal, že se na to pamatuje. I na Aldis. Ještě jsme se k tomu po koncertě vrátili. Byl to tentokrát milý usměvavý příjemný člověk. Tak jsme to ještě zvěčnili do jazzového festivalového památečního fotoalba.  

Co budeš dělat?

Hrát, hrát, hrát. S kytaristou Jaroslavem Šindlerem nám to funguje báječně, mám z toho velkou radost, plánujeme ještě kvartet, ale je to docela  problém, protože překvapivě nejsou lidi. Rád bych natočil sólové flétnové album a konečně začnu opravovat chatu v Potštejně! A taky byl chtěl produkčně pomáhat synovi s organizováním koncertů v zahraničí. A třeba taky napíšu knížku o zákulisí dvaceti let festivalu Jazz Goes To Town.