Recenze

MILAN SVOBODA & CONTRABAND: FAMILY Vladimír Kouřil

1999

MILAN SVOBODA & CONTRABAND: FAMILY 
      (CD Lotos 1998 - LT 0068-2 531)

              

  Rozhodující stránky historie big  bandů poválečného jazzu u nás psali  Karel Vlach,  Gustav Brom  a Karel  Krautgartner. JOČR let "normalizačních"  přes  kvalitní  muzikantské  zázemí  (například kompletní  Décziho Celula)  tvůrčí  ctižádostí  netrpěl -  byl to především  orchestr  rozhlasu.  Pak  přišel  12.  prosinec  1974, památný koncert PAJO  (Pražského amatérského jazzového orchestru) a nastala éra big bandů tehdy čtyřiadvacetiletého pianisty Milana Svobody.  Jeho  poslední  dítko  Kontraband  oslavilo v listopadu 1998 v  pražském divadle Bez zábradlí  desátý rok existence živým nahráváním  alba FAMILY  (Milan  Svoboda  & Contraband,  LOTOS LT 0068-2531, TT 63:15, produkce Milan Svoboda). Text na obalu mylně mluví  o  společnosti  18   muzikantů,  vesměs  nově  nastupující generace, pravda  je však jiná: orchestr  tvoří vyspělí a zkušení muzikanti, věkovou osou je  spíše "jitro střední generace", téměř všichni  jsou   skvělými  sólisty  a  vynořily   se  už  nápadití skladatelé. Během 10 let se zvuk bandu proměňoval nepatrně, ubylo sice  programního   muzikantského  humoru  -   jedné  ze  sudiček Kontrabandu, hudba zní za to sevřeněji, hutněji, rytmicky zůstává mladě důraznou. 
  Z  9 skladeb  se tu  setkáme po  letech se Svobodovými Kyklopem (MILAN SVOBODA & KONTRABAND, 1989, Panton), Poctou panu G.E. (Gil Evansovi - pozn.V.K.), kterou nahrál Česko-polský big band Milana Svobody (v  sérii INTERJAZZ pod  č.5, 1985, Supraphon)  a s Dunou hráče  na  syntezátory  Martina  Kumžáka  z  alba LIVE AT VIERSEN (1991,  P&J Music).  Zásadní změny  nevnímáme, ale  právě sólisté dodávají  těmto skladbám  nové  znění.  Pocta je  přes posmutnělé melodické  téma  neuvěřitelně  strhující,  k  čemuž dnes přispívá ničivou energií nabité dlouhé  sólo altsaxofonisty Marcela Bárty. Ten   je    jistě   vedle   Pavla    Pivarčiho   (barytonsaxofon) nejvýznamnější postavou onoho  mladšího "kontrabandího" pokolení. Pokud  chce  někdo  Svobodovy   big  bandy  řadit  k  pozůstatkům jazzrockové fúze,  určitě se mu nabídne  Pivarčiho skladba Prevít s vlastním sólem, jimž přesvědčí, co až lze na jeho těžký nástroj zahrát; nebo vstupy  kytary Petra Zemana v Bahně,  či sólo flétny Martina Brunnera v Kyklopovi (obě od Milana Svobody). 
  Je  těžké  na  této  desce  na  někoho neupozornit, tak alespoň pochvalné mručení  za sóla trumpetistů  Michala Gery a  Františka Kučery, vibrafonisty  Radka Krampla, také  obou tenorsaxofonistů Tomáše  Křemenáka  a  Milana  Krajíce,  za  hru na piáno Kryštofa Marka. Rytmiku tvořili Martin Lehký (bg), Ivan Audes (ds) a Miloš Vacík (perc). Při křtu alba v  Redutě pouhých 5 týdnů po koncertě o svém  umu  znovu  přesvědčili   i  třetí  z  trumpetistů  Luděk Emanovský  a  basové  hlasy  Filipa  Spáleného  (tuba)  či Luboše Holzera (trombon).  A proto: S  Kontrabandem za hranice  všedních večerů! 
Vladimír Kouřil (kulturní měsíčník UNI, 1999)