ROZHOVOR JAKUBA UHRECKÉHO S MARTINEM BRUNNEREM PRO ESQUIRE

21.9.2014

Pane řediteli, kde se vzala Vaše láska k jazzu?

Vlastně ani moc nevím. Už někdy v mládí. Já jsem vlastně zažil 60. léta a za to jsem docela rád,  nejdřív jsem fandil rockový muzice. Vtom jsem šťastná generace a i když tady byl bolševik, měli  jsmei možnost poslouchat rádio Svobodná Evropa a to vůbec ne kvůli politice, ale protože tam pouštěli dobrou muziku. Já jsem vlastně vyrůstal posloucháním Beatles, Rolling Stones, Troggs, Kinks, Animals, to byly bezvadný kapely. Pak jsem se dostal k Johnu Mayallovi a tam už se hodně sólovalo. To mě začalo zajímat víc, než ty písničky a skončilo to u Cream, kde se zazpívalo a pak se čtvrt hodiny hrálo. Postupně se v Gramoklubu Supraphonu začaly objevovat první jazzový desky. Tenkrát jsme kupovali všechno. Byli jsme rádi, že vůbec něco je. Člověk to proposlouchal skrz na skrz a začal objevovat jazz. Muzika se propojovala, jazz  s rockem,  ale mě se nakonec nejvíc zalíbilo, že se v jazzu nezdržují zpěvem a jenom hrajou. Přesto mám dodneška rockovou muziku taky rád.

První ročník se konal v roce 1995. To je úctyhodných 20 let, když budeme počítat i ten první ročník. Vzpomenete si dnes ještě vůbec na to, jak první ročník vlastně vypadal?

Já si vlastně ten první ročník pomatuju asi nejvíc ze všech, protože to začínalo. Tenkrát bylo zajímavé, že jsme zvolili velmi náročné kapely. Ani jedna z nich ve státě do té doby nehrála. Vybrali jsme Steps Ahead a hlavně Art Ensemble Of Chicago. To je jazzová avantgarda. Tehdy je ještě konal festival v Klicperově divadle a lidi odcházeli. Lekli se. Tohle neznali. Odcházeli, byla to pro ně hrůza a z toho jsem měl hrůzu zase já. Na druhou stranu, to byl výborný propagační tah, v jazzové branži se o novém festival okamžitě všichni dozvěděli. Něco takového tady nikdy nebylo. A tak i lidé, které jazz nezajímal, zjistili, že se v Hradci něco dělo. Nakonec to byla ta správná pecka na začátek.

Jak se vůbec tehdy zrodila ta myšlenka, že by Jazz mohl procházet městem pod Bílou věží?

V té době jsem učil dceru primátora Martina Dvořáka. To byl v podstatě jediný ze všech těch primátorů, co tu byli, který opravdu fandil kultuře a fandil i jazzu. Tenhle člověk založil jak divadelní festival, tak jazzový festival. Bez něj by tady nebylo nic. Jednou když přišel pro dceru, zavedli jsme na to řeč a tím to vlastně celé vzniklo. On myšlenku festivalu  zaštítil a začalo to fungovat. Pravidelně na něj chodil, a když ročník zkončil, tak přišel a řekl, že to bylo bezva a že je super, že to dobře dopadlo. Ostatně, v tom je ten zakopaný pes, proč to vlastně člověk už dál nechce dělat. Dneska už to nezajímá nikoho.

20. ročník je opravdu velké jubileum. Kam se podle Vás festival za dobu své existence dostal?                

Tím, že se dobře začalo, festivalu se dařilo, pro mě vždycky byly hlavní večery v Aldisu. Potom se předsadily další koncerty. Festival se dál rozšiřoval. Takže se začínalo už v pondělí. V úterý byly už třeba tři kapely. Ve středu pak pět kapel proti sobě na různých místech a celé to vrcholilo dvěma koncerty právě  v Aldisu. To bylo vrcholný období  festivalu a v té době si troufám bez uzardění říct, že to byl nejlepší jazz festival v republice vůbec. Měli jsme dobrou dramaturgii. Snažili jsme se dodržovat model, kdy jsme v jednom večeru měli  4 kapely. Tím bylo možné kombinovat, že první kapela byla založena na zvuku trumpety, pak přišla třeba kytarová kapela, pak něco s pianem a pak zase třeba kapela založená hlavně na dechových nástrojích. Festival měl navíc dobré jméno. Nezdá se to, ale je to hrozná práce. Celý den se staví technika. Celé odpoledne se s muzikanty zkouší zvuk, aby to pak mohlo šlapat a šla jedna kapela za druhou, bez jediné pauzy. To bylo vrcholné období festivalu. Pak ale nastalo období, kdy se začal prosazovat sport. Fotbal a hokej. Sponzoři odešli a na festivalu jsme měli rázem jen jeden hlavní večer. V rámci konkurence jsme už zdaleka nebyli ty frajeři a od té doby už to prostě není ono. Když to zažijete a dotáhnete do té vrcholné úrovně, tak na jednou začnete přemýšlet, že se na to vykašlete. Na magistrátu není nikdo, kdo by nás podporoval. A bez magistrátu to nejde, já sponzory bez zakázek za zády nikdy neseženu. No a hlavně moje vize festivalu jako špičkové akce, na kterou jezdí fandové z celé republiky a z Polska, není pro radní zajímavá. Ti chtějí hospody, hospody, hospody. Ale tam se hrává rock a blues, jazz se hraje v klubu, kde všichni poslouchají.  

Za tak dlouhou dobu se na festivalu vystřídala celá plejáda interpretů snad ze všech koutů světa. Na která jména vy osobně nejvíce vzpomínáte? Popřípadě, která jména považujete osobně za nejzvučnější a jste nejvíce pyšný, že zde na festivalu vystoupily?                                                                                  To je docela těžké takhle říct. Myslím si, že dobrých a zajímavých koncertů tady byla kupa. Přesto mě nejvíc asi těší to, že jsme na JGTT dvakrát představili i Lestera Bowieho. Hrál na prvním ročníku jako šét Art Ensemble Of Chicago, ale pak tady byl ještě se svým projektem Lester Browie´s  Brass Fantasy. Tím jsme vlastně představili jeho dva hlavní stěžejní programy. To nikde jinde nebylo. Z hlediska dramaturgie jsem se snažil hledat položky takový, který v Česku nebo v Československu nikdy nehráli. Dvakrát jsme tady měli Davea Hollanda, který tu nejdřív hrál se svým  big bandem a pak i se svou kapelou Prism. Po každý to bylo úplně něco jinýho. Vždycky jsem se snažil dodržovat určitá  pravidla, třeba že česká kapela může hrát maximálně jednou za pět let  a pokud častěji, tak musí mít jiný program. Nejčastěji tady vlastně hrával Milan Svoboda, protože má big band, Kontraband, měl i sólový piano projekt,  kvartet a dokonce i sextet. To je prostě pokaždé něco jiného a to je jediný případ. Kdyby to bylo stále to stejné, není to festival.

Existuje po světě někde festival obdobný hradeckému Jazz Goes To Town? Pokud ano, měl jste možnost ho navštívit?                                                                                                                            

Měl jsem štěstí, že jsem na festivalech byl hodně. Dost jsem jich zažil a tak můžu říct, že model jako Jazz Goes To Town častý není. Čtyři položky za sebou je poměrně hodně a pauzy mezi tím diváky otravují. Jenže u nás mezi první a druhou kapelou není pauza a mezi třetí a čtvrtou kapelou také ne. Přestávku uprostřed vlastně také nepotřebujeme, ale máme ji jako společenskou hodinku, aby si diváci mohli popovídat. Musím ale říct, že i když jsou modely všelijaké, všechny festivaly v zahraničí fungují a všude je narváno. Lidi na jazz chodí a tahle hudba má jasnou perspektivu. Proto nechápu, že náš festival měl tak mizivou podporu z magistrátu. Jazz je mezinárodní jazyk. Stačilo málo a mohl to být dodnes naprosto nejlepší festival ve státě. Možnost evropského setkávání na modelu anonymní hudby, která neřeší jazyky. Nevím,proč město raději  dává miliony za to, že se snaží držet komerční akci Rock for People, která se stejně přesune do Ostravy. Rocková hudba je kšeft a ne menšinový žánr.

Na kterých festivalech jste čerpal inspiraci, případně jak Vás to ovlivnilo?                                          

Určitě třeba festival v Grenoblu nebo třeba v Le Mans, kde se festival to koná na zámku.  Ve své éře jsem tam byl na tzv. šoukejsy – jazzové předváděčky zvaný jako jediný zástupce České republiky. Zajímavý festival je v Bathu  v Anglii. To je  festivalové město a je tam i festival klasické a jazzové hudby. Na festivalech jsem poznal hodně muzikantů a kapel, které jsem později pozval k nám do Hradce. Vidíte, jak kapela působí, hudebně a zvukově, jak vypadá - jaké vyzařuje z muzikantů kouzlo a jak lidi reagují. Obráceně bylo skvělé vidět, jak se na našem festivalu potkávají v zákulisí Aldisu muzikanti a řeší, kdy že se to viděli naposledy a jestli v Paříži nebo v New Yorku nebo v Londýně. Je to jedna branže, jedna komunita, která cestuje po světě.

Pro mnohé bude jistě zklamáním, že tento 20. ročník festivalu je poslední pod Vaší taktovkou. Kam se budou upírat vaše budoucí kroky?                                                                                                        

Tak já potřebuji hlavně po těch dvaceti letech opravit včelín. Takže budu spravovat včelín a docela se na to těším. Koneckonců, už jsem ve věku, kdy je třeba festival předat mladým. Proběhlo už výběrové řízení a byla vybrána organizace, co pořádá Open Air. Tedy doplněk  Divadelního festivalu. Přeji jim jen to dobré. Hlavně aby festival nezanikl a dál fungoval. Jsem samozřejmě rád, že ho bude někdo dál dělat.

Vím, že jste na toto odpovídal už několikrát, ale přibližte prosím čtenářům, proč vlastně po 20. ročnících končíte s pořadatelstvím festivalu, který každý říjen dodával městu tvář?                                        

Důvodů je víc. Když děláte festival, nikdy nemáte tu zpětnou vazbu. Nikdo nepřijde a neřekne by to dobrý. Lidi neřeknou vůbec nic, nikdo neřekne vůbec nic. Za těch dvacet let napsali tři lidi, že to bylo bezvadný. Tři za dvacet let není mnoho. Čím dál tím víc jsem se dostával do  situace, kdy se mě všichni ptali, proč to neděláte v hospodách? Proč ty koncerty nejsou v hospodě? Lidi nechápali, že Jazz je umění a Hudeček taky nehraje v hospodě pro opilce. Ať mi lidi prominou, ale jazzová muzika není pohoda, to je omyl. Je to kumšt a muzikanti denně cvičí a chtějí, aby je někdo poslouchal a lidi co je chodí poslouchat, tam chtějí mít na to poslouchání klid. Ne že se tam někdo baví, dá si pět piv tři panáky u toho křičí hurá a chová se jak na nějaký tancovačce.  Jazz je náročný a je potřeba to sledovat. Zkrátka pořád slýchám ze všech stran hospody hospody hospody a mám na to už dávno fobii. Zájem přesunout festival do hospod  z magistrátu nikdy nevyvanul a hlavní zájem nového pořadatele s tím bude muset být v souladu. Asi to bude tak, že festival se zaměří na lidové masy, kumšt půjde do háje a teď konečně nastane ta správná doba na jazz v hospodách, a ještě zbudou peníze na nějakou tu merunu nebo na hokejky.

Dovedete si představit, jak to bude s festivalem dál?                                                                        

Upřímně řečeno nedovedu. Myslím si, že to dál nemá smysl. Festival jsem organizoval proto, aby byl co nejkvalitnější a aby dobře fungoval pro cestovní ruch, pro dobré jméno města ve státě i v zahraničí. Každoročně volají lidé z celé republiky, jestli si už mohou zarezervovat vstupenky. Primárně to není akce dělané pro hradečáky. Pro hradečáky by měly hlavně fungovat kluby. To je ovšem  téma na dlouhou debatu. Já už jsem vlastně dávno vyhlásil, že se fungujícího klubu v Hradci nedožilu. V Hradci zkrátka chcípl pes. To že tady není kam jít říká spousta lidí. Máme tady sice odbor kultury a kulturní komisi, kde jsou všichni strašně spokojený, jak se v Hradci žije nejlépe, ale přitom se tady vůbec nic neděje.   

V tom s Vámi jako zástupce mladší generace souhlasím. V Hradci opravdu není žádná hudební klubová scéna. Pár diskoték, ale nikde žádná dramaturgie nebo živé koncerty a přitom je jedno, o jakou žánrovou hudbu, ale zkrátka to chybí. Nemyslíte?                                                                                                    

Je to moje oblíbené téma. Přitom se nedá říct, že by to nešlo. Je to vidět na modelu Malostranské besedy v Praze. To je hudební klub s dramaturgem, který platí Praha 1 a samotné radnici se vedení klubu zodpovídá. Hraje se tam blues, hraje se tam jazz, hraje se tam folk, hraje se tam rock. Zajišťuje to možnost vyžití pro obyvatele a mě mrzí, že něco takového nemáme tady. Ale ono mě to nemrzí, musel bych už použít ostrá slova.

Vzpomenete si na nějakou opravdu kuriózní historku, za těch dvacet let pořádání?                      

Vždycky jsou zážitky příjemný a nepříjemný, ale člověku spíš utkví problémy. Například každá kapela má třeba jeden a půl hodiny na zvukovou zkoušku a někdy potřebují čas víc někdy míň. Byl krásný moment, kdy toho času zbývalo víc, zvukovou zkoušku měl Michel Alperin - fantastický pianista. Aparát byl puštěný. V prázdném Aldisu nás sedělo asi pět a my si mohli poslechnout hodinový koncert. Byli jsme v tom úplně ponořený a celé to skončilo tím, že mi zazvonil mobil, což Alperina  v tom prázdném sále naprosto vytrhlo, přestal hrát a ten krásný zážitek skončil. Ale malér byl, když tady hrál Al Kooper, jeden z nejslavnějších muzikantů, co tady kdy byli. Ten chtěl originál varhany Hammondky B3  s dvěma Leslie bednama. Produkčně to začalo samozřejmě typicky česky, nejdřív že v Čechách není problém, postupně se ale ukázalo, že čeští majitelé varhan buď neměli originál a když už ho měli, tak neměli dva stejné Leslie bedny. Tam se dá se výhybka, tamhle  zapojíme propojovací kabel, bedny se sesynchronizují a bude. Teď se to kreslilo. Pak se zjistilo, že jsou dva druhy kabelů, všichni řešili jak to nějak obejít, každý měl nějakou českou variantu a mě už mi bylo jasný, že to vypadá blbě. Já totiž na české zlaté ručičky moc nevěřím. Nakonec jsme objevili,  že v Rakousku je muzeum Hammondek. A tak nakonec přijel takovej sympaťák. Vyložil Hammondky a všechno bylo fajn. Nejhorší historka je ale s Davem Hollandem. Ten mi dal hrozné kapky, byl vyloženě zlý. Chtěl pro svého muzikanta Musser vibrafon. Pln nadšení  jsem sehnal úplně nový z Brna a on pak přijel na zkoušku a řekl, že to není to, co chtěli a že když ho neseženu originál  tak hrát nebudou. Chtěli nějaký speciání typ a tenhle byl sice Musser ale model Traveller a ten zkrátka nebyl dost dobrý. Dave Holland na mě celé dopoledne řval do telefonu, že má nejlepší muzikanty na světě a že má smlouvu a že podle článku tři té smlouvy musím zajistit nejlepší zařízení a že nebudou hrát. Já mezitím seděl v Aldisu a obvolával republiku.  Je vždycky zajímavý, že vzniklá situace  kolegům muzikantům a vůbec lidem z branže není jedno. Že si začnou pomáhat. Tak byl nakonec správný Musser objeven ve studiu někde na Moravě, ale majitel s rodinou zrovna odjížděl na dovolenou. Tak jsem mu vysvětloval, že nemůže teď jet s rodinou a dětmi na dovolenou, když v Hradci máme Big Band Davea Hollanda a ať nám ho půjčí nejlépe ať ho přiveze do Aldisu, že ho potřebujeme, no a tak po dlouhém přemlouvání ten dobrý muž nakonec přeci jen přijel se správným Musserem a na dovolenou jel později. A tak měl Dave Holland před koncertem na podiu Musssery dva. Horkých chvilek při organizování Jazz Goes To Town byla celá řada. Ono stačí když začnou ve Francii stávkovat a do Ruzyně doletí muzikanti, ale nedoletí saxofony .

Jako člověk, milující jazz by jste jistě pro čtenáře našel pár tipů, kde si u nás v republice mohou poslechnout kvalitní Jazz v příjemném prostředí, nepletu se?                                                            

Určitě Jazz Dock.  To je úplně ideální situace, kdy pan architekt co má rád jazz, za poctivě vydělané peníze postaví krásný klub nad Vltavou naproti Mánesu v Praze. Je to nádherně postavené. Celé prosklené. Okolo jezdí parníky. Je to momentálně taková mekka jazzu u nás. A dramaturgie je dělaná demokraticky tak, aby bylo zastoupeno co nejširší spektrum vystupujících muzikantů a kapel. Není to klub jenom pro některé muzikanty jak to v Čechách bývá, platí tu členské slevy pro účinkující, můžete si telefonicky rezervovat místa. Rozhodně doporučuji udělat si výlet do Jazz Docku.

Najdete si čas i na jinou hudbu, případně jakou?                                                                                  

Tak jak člověk stárne, tak poslouchá spíš hudbu svého mládí. Takže mám rád bigbít, jako Cream nebo Al Koopera. Poslouchám ale samozřejmě i klasiku. Mám rád Janáčka, který je sice nádhernej, ale taky strašně těžkej a člověk se ho musí naučit, musíte si to pustit dvacetkrát. Stejně jako jazz. Když ho někdo není schopen poslouchat, doporučuji začít třeba jenom třemi alby. Ale těch nejlepších co jsou, těch nejlepších muzikantů (to se snadno vygugluje) a poslechnout si je víckrát. Znát je fakt dokonale a pak už se to v tom člověk najde.

Pro jazz je typický zvuk saxofońu, hrajete Vy sám na nějaký hudební nástroj? Případně, který máte nejraději Vy?                                                                                                                                  

Saxofon je vysloveně jazzový nástroj. Třeba trubka už tak specifická není. Saxofon ano. Jdou na něm tónově dělat věci, která na jiné – klasické - nástroj nedokážete. Ale je ono je jedno o jaký nástroj jde, vždycky záleží, kdo na něj hraje (smích). Sám jsem flétnista a myslím si, že docela dobrý. Teď v říjnu by měla vyjít živá deska dua Brunner / Šindler a pracuji také na projektu, kdy bude celá album vyplněno flétnovými improvizacemi.. Což je veliká výzva. Vedle toho včelína.

Co by jste závěrem čtenářům před letošním ročníkem vzkázal a na co se mají nejvíce těšit?                

Na závěr bych chtěl poděkovat všem těm, kteří na Jazz Goes To Town po celá léta chodili, fandili a byli bezvadný. Taky bych chtěl ale říct, že mě naprosto zklamali ti, kteří každoročně odcházejí během závěrečného koncertu světových hudebníků  a co budou odcházet i letos. Dělají to každoročně.  Nevím proč. Ruší to muzikanty a je to kulturní buranství, naprosté vyjádření neúcty. V divadle by si to nedovolili.